Bylo půl dvanácté v noci, oním planoucím světlem bylo půlnoční slunce a bylo to v Schuckerdtově údolí v severovýchodním Grónsku, v arktické poušti, kde polární slunce za kratičkého léta zahřeje skály na pětatřicet stupňů a stvoří komáry sužovanou krajinu vyshlých říčních koryt a horkem se chvějící kamenité půdy. Přecházeli jsme ji dva dny a já jsem si od té doby často přála se tam vrátit. (248)