matematika
Smilla Jaspersenová má mimo jiné ráda matematickou logiku, teorii množin a
elementární geometrii. Čtou si s Izaiášem z Eukleidových
Základů.
Potom se mě, stejně jako vždy, když na tuto knihu jen
pomyslím, zmocní pocit posvátnosti. Jistota, že to je základ, mez, že když se
člověk propracuje zpět kolem Lobačevského a Newtona, a tak daleko, jak jen to
jde, skončí u Euklida. (17)
V roce 1847 vyšel anglický překlad Olivera Byrna. Česky vyšly Základy roku 1907 v překladu Františka Servíta, z tohoto překladu je citováno v knize. Kompletní kniha je zde - v angličtině, transkribované řečtině, nebo (když si stáhnete řecké fonty) přímo v originále. O základech geometrie napsal prof. Vopěnka Rozpravy s geometrií, které vyšly nyní souborně jako Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci.
Miláčkem Smilly Jaspersonové je taky Isaac Newton:
Mým jediným duchovním bratrem je Newton. Byla jsem dojatá, když nás na
univerzitě upozornili na ono místo v první knize Principia Mathematica, kde Newton houpe kbelíkem plným vody
a na základě nakloněné hladiny vody tvrdí, že vevnitř a kolem rotující Země a
otáčejícího se Slunce a potulujících se stálic, kvůli nimž nelze v životě
najít pevné východisko a počáteční systém a opěrný bod, je absolut space,
absolutní prostor, který je nehybný a jehož se můžeme přidržet. Byla bych
Newtonovi dala pusu. (40)
Celou knihu Principia Mathematica si můžete stáhnout.
Další Smillini favoriti jsou temnaři Cantor,
Russel a Dedekind.
Mám moc ráda jednu větu, Dedekindův postulát o lineární
komprimaci. Ten říká, asi tak přibližně, že kdekoliv v číselné řadě,
v jakémkoli mizivě malém intervalu lze nalézt nekonečno. (41)
Rovněž popis myšlenkové konstrukce číselných oborů je pěkný:
Kdyby se mě někdo zeptal, co mě činí opravdu šťastnou,
odpověděla bych: Čísla (...) Pro začátek má člověk přirozená čísla. Ta jsou celá
a kladná, čísla malého dítěte. Ale lidské vědomí expanduje. Dítě objevuje touhu,
a víš, co je v matematice výrazem touhy? (...) Záporná čísla. Jsou
vyjádřením pocitu, že člověku něco chybí. A vědomí se stále rozšiřuje a
roste a dítě objevuje mezery, mezi kameny, mezi mechy na kamenech, mezi lidmi.
A mezi čísly. A víš, k čemu dojde? Ke zlomkům. Celá čísla plus
zlomky, to jsou racionální čísla. Ale vědomí jde dál. Chce překročit hranice
rozumu. A přidává operaci tak absurdní jako odmocňování. A má
iracionální čísla (...) To je svým způsobem šílenství. Protože iracionální čísla
jsou nekonečná. Nedají se napsat. Nutí vědomí do prostoru bez hranic.
A když člověk přidá iracionální čísla k racionálním, má čísla reálná
(...) Ale tím to nekončí. Nekončí to nikdy. Protože teď hned rozšíříme reálná
čísla o čísla imaginární, o druhé odmocniny záporných čísel. Tahle
čísla si neumíme představit, normální vědomí je nedokáže obsáhnout. A když
přidáme imaginární čísla k reálným, máme komplexní číselnou soustavu.
Teprve v té lze dostatečně objasnit, jak se tvoří ledové krystaly. (95)